Dětská noha

Podle lékařských statistik se rodí 99% dětí se zdravýma nohama. Alarmující je skutečnost, že jedna třetina prvňáků nastupuje do školy již s poškozenými chodidly různým způsobem (plochá noha, vbočené kotníčky apod, kladívkové prsty apod.). Nejčastější příčinou bývá nesprávný výběr obuvi. Smutným faktem je, že téměř jedna polovina dětí nosí příliš malé nebo velké boty. To se mi zatím
potvrzuje v praxi.

V předškolním věku, kdy se utváří klenba nohy, je důležité vést děti k prevenci a posilovat s nimi svaly na plosce nohy formou hry. V tomto období můžeme klenbu nejvíce ovlivnit ke správnému vývoji. V pozdějším věku je noha strnulá a hůře se vady odstraňují. Deformity, které jsou na počátku ovlivnitelné a flexibilní, se mohou při nedostatečné pozornosti stát rigidní.

Do tří let věku dítěte je noha na pohled rovná a plochá, někteří autoři uvádí až do 4 let, například Hana Novotná. Klenba je chrupavčitá a teprve se utváří. Je vyplněná tukovým polštářem, který je protkán pružnými a přitom pevnými vazivovými pruhy, které mají funkci jakési přírodní ortopedické stélky. Ta má za úkol chránit vyvíjející se nožní klenbu před poraněním a možností deformity. Hovoříme o takzvané plné noze. Máme možnost tady hodně vstupovat do vývoje, ono se nám to v pozitivním vrátí. Říkáme, že nechceme čekat – na GODOTA. Je vhodné provést monitoring i v tomto věku. Do období výměny chrupu u dítěte – to je kolem 8 roku věku, máme největší potenciál pro rychlejší úspěch naší práce (cvičení, stélky). Ale určitě se nebojte, když to propásnete. Navštívit fyzioterapeuta a vstupovat do terapie nohy, je možné i ve vyšším věku 😊.

Nechte dítě chodit po patníku a skákat přes kaluže

Můj syn má nejraději nohu v bahně a hlavně naboso. Ponožky vehementně vyzouvá a vypadá, že to manžel již vzdal s jejich navrátem.

Hlavně se mi podařilo u 3. dítka redukovat upozorňování babiček a manžela na obutí papuček a ponožek (díky změně bydliště 😊).

Můj syn leze kamkoliv, kde je to dostatečně možné vylézt. Tedy pokud to jde maminky, nechte dítě chodit po patníku 😊. Víte proč? Pro podporu přirozeného pohybu! Spousta dětí na cvičení uvádí doma přítomnost krásného moderního senzomotorického koberečku, ale neumí si poradit s překážkovou dráhou bez vystrčeného zadečku, kolínek u sebe a pokrčeného trupu.

Když byla doba kovidu, začala jsem pracovat v ambulanci, kde přichážely děti s vadným držením těla nebo plochonožím. Zvednout nohy a zadek do svícnu, to byl nadlidský úkol. Zvednout se do sedu z polohy vleže nápodobně. Když učíte pubertálního chlapce, jak má napodobit „raka“, ale pánev držet vzhůru, tak se někdy zasmějete. Kotoul jsem raději netestovala, ale věřím, že by to byl oříšek.

První má otázka ve dveřích směřuje na dítě: „jaké sporty a kroužky děláš? „. Když pak jednou jeden chlapec přišel po týdnu a řekl mi, že celý týden nevyšel z bytu ven a maminka se skovávala za skříň, že někdy ho vyžene vyvenčit s ní psa, tak to už jsem si říkala, že něco není v pořádku.

Pamatujete na naše dětství?

Lezení po stromech bylo na denním pořádku. Hra na honěnou, skovávanou, volejbal, házená, kolečkové brusle, hasičský sport apod. Přirozený pohyb, který je všestranný. Nepamatuji si, že by mne rodiče museli ponoukat k nějakému sportu natož, aby mi vymýšleli aktivity! Často mi však také přichází děti s jednostrannou zátěží (hokejista, tenista apod.).

Zvýšený zřetel prosím u dětí s hypermobilitou a jejich přetížením.

Mám doma hypermobilní dítě

Krásná holčička, kterou jsem považovala jako zázrak. Rychle chodila, ještě rychleji mluvila, nikdy neplakala, prostě moje prvorozená. Myslela jsem, že předběhla dobu 😊.

Pořád se ráda vozila u druhé dcery v kočárku, pořídili jsme stupátko. Kluci od kamarádky jezdili na odrážedle 2 km a já nechápala (my ušli sotva 200 m). První rozčarování přišlo, když chodila 2 krát týdně na kroužek mažoretek a bylo to na ni moc. Když stála dvě hodiny na nástupu a ze stovek dívek se tam jediná hroutila, bylo mi to divné.

Skok přišel, když jsme nastoupili do 1. třídy. Myslela jsem, že to je normální, protože jsme měli důslednou paní učitelku. Ale když jsem pak měla druhou dceru v první třídě a měli jsme hotovo za 2 minuty, s úsměvem jsem vzpomínala. Já jsem opravdu proseděla u ní denně 2 h nad psaním úkolů! To jsme také slyšely poprvé u optometristky pojem zkřížená lateralita. Zde jen vyzdvihnu současný trend neurovývojové stimulace, což zachrání mnohé rodiče 😊.

Hypermobilita – tedy zvýšená laxicita vaziva. Prý už „to pijeme“ (hormony ve vodě), je to ve „vzduchu“. Samozřejmě i genetické dispozice. Dítě už se rodí se sklonem k hypermobilitě. Můžeme pozorovat u předškoláků znaky jako předsunuté bříško, odstávající lopatky, špičky dovnitř (z oslabených zevních rotátorů), kolínka v hyperextenzi (prohnuté dozadu). Ráno se nemůže nastartovat, večer padá únavou. Po zvýšené zátěži ve sportovním výkonu nebo celodenním výletu se školou raději dítě nechte zavřené v pokojíčku a nepouštějte se do konverzace na téma povinností.

Dítě potřebuje nacházet hranice. Potřebuje ohraničit také jeho tělo např. houpáním v hamace na zahradě, zavinutí v šátku, opečování obozem. Kosti si potřebují „sednout“ a stabilizovat se. Jeho nerovový systém je předrážděný z toho, jak se celý den snaží klouby zaujmout centrovanou pozici. Takže zvýšená únava je na denním pořádku. Hlava ve vzdušných výšinách. Upozorňování paní učitelky, zda dělá, co má. Ideálně se domluvte na sezení v první lavici. Tomu, že leží na lavici a podpírá si hlavu, se není proč divit. Minimalizujte tomuto dítěti množství kroužků. Ideálně ho vemte do přírody, pohlaďte a pomasírujte. Pořiďte mu zátěžové zvířátko pro usínání nebo pro sklidnění. Můžete ho vzít na kraniosakrální ošetření. Vyhněte se sportu s jednostrannou zátěží, s odrazy, doskoky (vrcholová gymnastika, basketball apod).

Hypermobilitu nepovažuji jako nemoc. Je ale dobré znát své limity a nepřekračovat je a s respektem k ní také přistupovat. Zjištění a potvrzení, že dítě není divné, že není máma špatná, nám otvírá krásné uvědomění práce s naším tělem. Zůstává nám větší prostor pro intuici a kreativitu.

Nákup botiček

Na nakupování bot na sezónu musím být prostě dobře naladěná. Pokusy zakoupit boty přes internet se mi neosvědčily, třetí neúspěch mne namotivoval už „vyjet“. Bota, která je příliš těžká totiž omezuje syna v pohybu. Bota, která má příliš málo místa na prsty nás tlačí. Bota s velkou šířkou vepředu – zakopávání. Pokud není uzavřená špička, máme okopané prsty. Pokud nemáme zavřenou patu, tak
necvičíme efektivně brzdný pohyb nohy a usazení paty. Pro hladký průběh nákupu dětské obuvi s dítětem (jak jinak 😊), doporučuji:

1. Ideálně navštívit prodejnu bot v době, kdy není náhlá změna počasí a vzít sebou tatínka. Mohu potvrdit, že jsem byla v šoku, že jsem vždy ve své oblíbené prodejně jako jediná máma bez tatínka. To je plus pro maminky.😊
2. Pro výběr obuvi vybírat odpolední hodiny v důsledku lehké změny objemu nohy (je větší).
3. Naladěné dítě není nezbytnost 😊. Většinou v těchto specializovaných prodejnách jsou velice trpělivé paní, které umí pracovat i když dítě nemá zrovna svůj den a také umí dobře poradit.
4. Znalost maminky není proto zásadní 😊. Mohu však říci, že mám kolem sebe samé šikovné maminky, které se zajímají o nohu svého dítěte a také dokážou rozeznat, co dítku pasuje a kde už přestřelí.
5. Dobrá nálada maminky je však velkým bonusem.
6. Rychlá energie – tabulka čokolády v kapse pro maminku, pro dítě nějaká oblíbená nízkokalorická motivační odměna.
7. Spojit nákup s výletem – to je motivační pro obě strany (např. návštěva hřiště s oblíbenou kavárnou).

Ať se vám daří zvládnout s úsměvem na tváři nákup botiček a nezapomeňte boty co 2 měsíce přeměřovat. Ať dítě netlačí 😊.