Stále ještě tabu?
Moje první pacientka s poruchou pánevního dna byla ještě v ambulanci na vysočině. Byly tam bílé plenty mezi elektroléčbou. Určitě si to ještě někdo pamatuje. Dělali jsme tam ultrazvuk a taky jsme hodně míčkovaly. Byla to taková velká místnost, kde jsme se křížily 4 pracovnice a ještě tak 6 pacientů. Přišla mi tam paní k 50- tce. „Záludné“ pacienty předávala šéfka mě. Paní mi šeptala důvod své návštěvy. Bylo to něco nevídaného. Teď bych si na to nevzpomněla již. Ale když jsem před několika lety začala psát blog pánevní dno mně baví, tak jsem to měla jako první článek. Uvízlo mi to v paměti.
Inkontinence je stále veliký problém, který se někdy nedostane ani k obvodnímu lékaři. Pokud teda aspoň to, tak skončí s letákem Kegelových cviků, léky, případně vložkami. Přitom je to zbytečný důvod mnohdy sociální izolace. Tento diskomfort se dá snadno řešit. Jen je potřeba dopátrat se v tomto zdravotním systému, kam se správně obrátit. Ale je pravda, že to pro nezasvěcené lidi může být kocourkov. Osvěta v této oblasti za posledních 10 let se myslím hodně posunula. Dříve ani sám fyzioterapeut nevěděl konkrétně, jak na to. „Stiskněte půlky, stáhněte stehna do podložky, vtáhněte trubice, nádech a povolit“. Pověstná básnička z lůžek a praxí z vysoké.
Jakmile najdete svého správného fyzioterapeuta, čekejte zázraky v době od 6 a 12 týdnů. Určitě to bude stát za to. Řeknete si, proč jsem to nezkusila dřív. Mohla jsem se ušetřit tolika potíží a žít plnohodnotný život. Ano lze ho žít i v 60- ti. Hodně elánu a hurá do práce. Je to samozřejmě ve vašich rukou. Žádná zázračná pilulka na život není.
